Mgr. Lucie Mistoler
spoluzakladatelka Spolku BeMama
spoluzakladatelka vzdělávacího centra Basta Fidli!
project manager ve společnosti CONFESS Research s.r.o.
OSOBNÍ PŘÍBĚH – VÝVOJ LUCIE
Kdybych měla začít úplně od počátku, kdy se píše historie současné Lucky Mistoler. Píše se rok 2014 a já jsem právě nastoupila na svou první mateřskou dovolenou z pozice manažerky výzkumu trhnu – mimochodem tuto práci zbožňuji! Je velmi kreatiní, udržuje vás v obecném přehledu, naučí vás odolávat stresu a nikdy se u ní nenudíte! Jsem maminkou dvou malých princezniček plných života a energie, které mi dávají někdy pěkně zabrat. Simča, ta starší, vydá dle vychovatelů ve školce (a nejen jich) za dvě až tři děti, a tak narození juniorky Darinky už pro nás nebylo takovou změnou :-). Počátek mateřské byl pro mne vlastně ŠOK. Ne z toho, že je nás o jednoho víc, ale z toho, že mám pocit „že ztrácím sebe sama“ a že jsem najednou „jen“ na mateřské.
Vydala jsem se na cestu, co mi pomůže naplnit mé „já“. Mimochodem, tak nějak jsem tušila, že to bude přes pohyb. Když jsem v 18 letech dostala na výběr od svých rodičů, že mi zafinancují řidičák nebo instruktora aerobicu, volba byla jasná :). Řidičák, pokud by to nebylo někomu jasné…. Proto moje volnočasová aktivita na MD vedla přes Strollering®, pořádání fitness akcí, další vzdělávání, žádosti o granty ….. A najednou jsem cítila, že se mé „já“ začíná plnit a že je bohatší. A to také díky lidem, které potkávám. Takové, které mi jsou podobní, co mě doplňují nebo dokonce i díky těm, se kterými nejsem na stejné vlně :-).
Díky Nikče a Terce, které sice již projekt BeMama opustily, ale kterým ze srdce děkuji za jejich enthusiasmus a chuť do toho jít, se podařilo tento projekt rozjet. Tenkrát bych si sama ještě netroufla :-). TAKŽE DÍKY MOC! :-*
Ve víru dalších okolností a potkávání dalších lidí jsem pomohla a vytvořila Vzdělávací a zájmové centrum Basta Fidli!, ve kterém působím a ve kterém se odehrávají aktivity BeMama (cvičení po porodu, pro těhotné, pro rodiče s dětmi, různé semináře, workshopy, setkávání, vzdělávací a zájmové akce atp.).
Na cestě a postupným vývojem BeMama, růstem mých dcer i sebe sama se postupně kristalizuje to, co mne opravdu baví a patří ke mně. Vždycky jsem chtěla pomáhat, ale tak nějak jsem nevěděla, kam se pořádně vrtnout. Ale vše, co jsem se dodnes naučila, mne posunulo dál a já se ráda učím i nadále, protože jsem zvědavá, kam mne to všechno jednou dostane. To, co mne dostává dál, jsou i moje osobní zkušenosti, které ne vždy byly růžové, ale o kterých již nyní vím, že se děly právě proto, abych je „dnes“ pochopila.
Zbožňuji různorodost, bez které bych byla ztracená, potřebuji rovnováhu, bez které bych byla v depresích a stereotypně marná. Žiju pro svoje dcery (a celou rodinu), pro které tu chci být a užít si to s nimi, dokud mne budou chtít a budou mne potřebovat.
Kdo mne zná, ví, že jsem taková vrtošivá bleška, která neumí posedět, má ráda různé aktivity a nasává různé informace jako houba a díky této rozmanitosti může žít. Rovněž se snaží skloubit potřeby svojí rodiny se svými potřebami – mít kolem sebe lidi, kteří mají stejné smýšlení, kteří jsou inspirativní, chci pomáhat a předávat to, o čem si myslím, že má smysl.
Proto ke své rodině a aktivitám BeMama pracuji na částečný úvazek jako projektový manažer, což je rovněž oblast, kterou zbožňuji, jak jsem psala již na začátku.
OSOBNÍ PŘÍBĚH – DIAGNÓZA STERILNÍ
Celý můj (nejen osobní) příběh je prý o napsání knihy a úzce souvisí s tím, co dělám a kde jsem – ne jeden člověk, kamarádka, klient, spolupracovník a mnoho dalších, mne k tomu pobízí, protože jim přijde zajímavý. Tak uvidíme…
V celku bych to prozatím shrnulave takto:
- Vždy jsem měla ráda pohyb a zajímal mne vyvážený životní styl (zdravý, ale také s trochou neřesti).
- Vždy jsem měla ráda komunikaci s lidmi, povídat si s nimi, naslouchat jim, předávat zkušenosti.
- Vždy jsem chtěla „nějak“ pomáhat a tvořit.
- Vždy jsem byla zvídavá a taková ta „naučím se a udělám si sama“.
Zažila jsem (snad jako každý) nejen pracovní, ale také soukromé pády, přičemž nejhlubší se odehrával v letech 2011 a 2012, kdy jsme se s manželem snažili (jako mnoho mladých párů dnes) o miminko…nešlo to… a dva roky hormonálního, genetického, emočně labilního a stresového martýria vyústilo v diagnózu: „sterilní“. WTF? Jen proto, že se nevědělo, kde je problém? Tenkrát to byla opravdu poslední kapka, kdy jsem si řekla, A DOST!
A opět ve zkratce:
Vykašlala jsem se na to, spolehla se jen na sebe a pár „babských rad“. Koupili jsme psa, začala jsem cvičit mojžíšovku (to je dost zásadní :-)), pila kontryhel a další bylinné odvary, soustředila se na něco jiného….. A šup byla jsem hned v tom…. A dál ten příběh měl rychlý sešup. První dcera Simonka, druhá dcera Darinka. Mezitím ve mě uzrával ten pocit „jak je to možné, že jsem sterilní a mám úplně normálně dvě dcery“? Nechci se rouhat ani nechci věc zlehčovat – jsou páry, které mají opravdu nějaký problém. Ale my ne, u nás se jen nevědlo.
Jak jsem šla svou mateřskou cestou, začala jsem se více zajímat o zdravý sport, pohyb, jak vše v těle funguje a proč, jakto, že jsem nakonec úplně normálně otěhotněla???? A začalo mi docházet, že jedno souvisí s druhým – je to celek z malých částí, který funguje v součinnosti. Každý samostatně nikoliv, nedokáže tolik jako celek, a celek neumí fungovat, když nějaká část není funkční – byť je sebemenší. Má to smysl a také to má souvisloti :-). Nikdy se díky své povaze neoznačím za experta (pracuji na tom 🙂 ), ale vím víc, než někteří ostatní, znám souvislosti a možné příčiny. Tak proč se nepodělit o svou zkušenost a nestavět na ní.
Otěhotnět pod taktovkou mediků (inseminace, IVF…) jsem nemohla protože, a opět ve zkratce:
Jsem měla menstruační cyklus delší než 28 dní (a všechny ty medicínské postupy počítají s cyklem klasickým – vzhledem k tomu, že si kolikrát musíte píchat injekce do břicha skoro na minuty, je logické, že když není moje tělo přirozeně připravené, tak ho prostě nepřinutíte – jakože ovulace 16. den dle tabulek, ale pro mne reálně 25. den).
Jsem měla zablokované pánevní dno, protože jsem v 15 letech blbla na valníku a při seskoku z něj jsem dostala ojí takovou ránu do kostrče, že jsem nemohla skoro 3 dny chodit (a nikomu jsem to tenkrát neřekla).
Prozatím v těchto dvou bodech vidím zásadní vyústění diagnózy „sterilní“. Možná budete říkat, že jsem byla ve stresu – ano, kdo ne. Nejvíce odstresovat mne naučily (i když asi ne úplně) ty moje dvě cácory. Ale zpět….. to hlavní, k čemu nyní směřuji, po tolika řádcích je (a zase ve zkratce:-)): poslouchat své tělo, hledat souvislosti ve vašem ne/funkčním těle, chovat se k němu hezky a dopřát mu zdravý pohyb, pracovat na něm (odmění se vám :-)), má to smysl a já v tom vidím také smysl. Proto se dnes chci věnovat cvičení, zdravému cvičení, ke kterému patří také cvičení po porodu. Mám vlastní zkušenost na sobě – při cvičení PD a diastázy a dalších přidružených cvičení (i mezi jednotlivými těhotenstvími) se mi mimo jiné:
- „narovnala“ kostrč
- vzpřímil postoj
- zvýšila klenba chodidla (předtím jsem měla nehorázně ploché nohy)
- zúžil pas o 7 cm
- v neposlední řadě, kromě zvýšení sexuálního prožitku, také usnadnilo vyměšování
- a také mi začali lidé říkat, že jsem „zhubla“, vypadám lépe …no kdo by to nechtěl slyšet, že?